Stanislav Vasiliyev

Hráč/ka: Aki

Rasa: Mutant

Úroveň: 7

Schopnosti: Wendigo, neviditeľnosť

Vek: 29

Zamestnanie: Tatér, hitman na dark webe

Bývanie: Lacný podnájom

Faceclaim: Dawid Auguscik

Schopnosti

Wendigo - Jeho schopnost spočívá v přeměně v bytost s zašedlou kůží pevnou jako ocel, ostrými neméně tvrdými drápy na všech čtyřech končetinách a dlouhým jazykem, který dokáže natáhnout až do osmi metrů. O zubech tak dlouhých, že přečnívají z čelistí nemluvě. Jazyk je zároveň nejsilnějším svalem jeho kostnatého těla, dokáže ho dokonce vystřelovat rychlostí podobnou chameleónovi. Vyvine jím neskutečnou sílu, nicméně stále je to pouze sval, který lze snadno poškodit. V takovém případě evoluce zařídila, že jazyk je jediná část jeho těla schopná plné regenerace. Pokud je jazyk poškozený či useknutý, do několika dní doroste do plné délky. Sliny má jako slabé lepidlo, ale přilepí se na něj spíše jen hmyz. V této podobě se jeho fyzické schopnosti mnohonásobně zvyšují - reflexy, rychlost i hbitost nabere nových hodnot. Možná nedokáže závodit s blesky a ani uhýbat kulkám v letu, dovede se rychle ztratit z dohledu, skákat do extrémních výšek či dokonce s lehkostí šplhat po kolmých objektech či absolutně popírat gravitaci chozením po stropech. Samozřejmě čím hladší plocha, tím omezenější přístup. Coby téměř dokonalého predátora, příroda ho vybavila také možností téměř neslyšně našlapovat. Všechny tyto vylepšené fyzické vlastnosti však dokáže pořádně využít jen pokus se pohybuje po všech čtyřech. Jistě, dokáže chodit po dvou, ale je to pro něj mnohem náročnější a po dvou se pohybuje opravdu nemotorně, natož aby byl schopný běhat. Po přeměně je hluchý, no za to má vyvinutý čich. Dovede rozeznat různé pachy a krev vycítí až na 40 metrů. Pokud se jedná o krev někoho, jehož krev předtím chutnal, dokáže také přesně určit o koho se jedná. Podobně jako ještěři, pachy získává také pomocí jazyka. Dalším vyvinutým smyslem je zrak. Oči má černé bez bělma a sic to může vyvolávat iluzi toho, že oči chybí a má tedy jen dvě díry do lebky, zrak má víc, než vynikající. Tma mu nedělá problém, dokáže se v ní orientovat mnohem lépe, než na světle. Je citlivý na teplo a přesně tak také hledá své oběti - nevidí tak, jako v lidské podobě. Jeho pohled je dost podobný infračervené kameře. Živé bytosti vidí jako siluety tepelné energie. Nevýhodou je zmíněné světlo, díky kterému svou druhou podobu využívá zejména v noci. Ostré světlo ho dovede na několik minut paralyzovat, či dokonce i oslepit. Samotný pobyt v druhé formě ho nikterak nevyčerpává. Nejvíce energie ho stojí přeměna, která ačkoli netrvá dlouho, není příjemná. Pokud je dobře najezený a plný energie, může se přeměnit a zůstat v druhé podobě jak jen je libo. Pokud se však vyčerpá, nebude schopen se úspěšně proměnit zpět do lidské podoby bez ztráty na zdraví, nebo životě. Druhá podoba taktéž znamená významnou ztrátu lidskosti. Dokáže sice uvažovat, ale pouze velice primitivně. Uvažuje spíše ve formě vychytralých strategií, které mu pomáhají dohnat oběti, jelikož biologické potřeby a instinkt za něj z velké části přebírají odpovědnost. V lidské podobě se od běžného člověka liší jen malými drobnostmi. Z druhé podoby dokáže používat pouze jazyk. Dál dokáže stopovat na základě krve a zjišťovat z ní informace podle její chuti. S tím je spojená také imunita vůči nemocem, které napadají a pocházejí z krve. Co se s ním však drží v obou podobách je touha a neschopnost konzumovat cokoli jiného, než krev a maso. I v lidské podobě touží po mase, zejména pak lidském, jelikož právě z toho čerpá nejvíce energie. Konzumace čehokoli jiného než masa může zapříčinit bolesti a zvracení. Hlad trvá i když je najezený. Jen pohled na větší množství (lidské) krve v něm může vyvolávat znaky nevolné přeměny.

Neviditelnost - Vládne také značně omezenou schopností neviditelnosti. Je schopný ji využívat i v lidské podobě a ač spolu s ním zmizí vše, co se ho dotýká, schopnost se zruší, když se výrazněji pohne. Jeho neviditelnost snese jen drobné pohyby - dýchání, mrkání a další k životu nezbytné nesmysly, ale při pokusu o přesun z místa na místo se schopnost okamžitě zruší.

Charakter

Jeho osobnost je dost složitá na to, aby ho většina lidí označila za nepředvídatelného slizkého podivína. Ostatně už jen od pohledu by ho mohl běžný občan označit za podivína, který nedokáže nic víc, než zaměstnávat policii psaním jednoho zápisu za druhým. Ačkoli je toto přirovnání přitažené za vlasy, jeho umírněnější verze není tak daleko od pravdy. Je to typicky melancholický flegmatik s několika procenty vznětlivosti, které dokáže uvolnit jen velmi malé množství scénářů. Prezentuje se jako učebnicový příklad člověka, se kterým se podle rodičů nemáte bavit - takový ten typ, kterému nezáleží na ničem jiném, než na sobě, takže pokud vidí možnost zisku, skočí po ní nehledě na následky ostatních. I kdyby mělo jít o bankovní loupež, prostě vykrade sejf, pytle peněz naloží na motorku a odjede pryč nehledě na to, že by utrousil slzičku nad tím, že za jeho zády policisté právě postříleli pět kumpánů, kteří byli jeho blízcí přátelé. Ačkoli i tohle je poměrně nereálné, pokud bychom to měli brát jako specifikaci, jelikož možnost, že by někdy měl pět blízkých přátel je podobně mizivá jako představa, že se z Miloše Zemana stane abstinent. Těžké doby během dopívání z něj udělali učebnicový příklad sociopata. Je dobrým hercem, který nemá problém jít doslova přes mrtvoly jen proto, aby dospěl svého cíle. Nemá problém kohokoli a cokoli odstranit z cesty jakmile dostane to, co chce. Ego má poměrně velké, dokonce se ani nestydí přiznat, že na prvním místě má vždy sebe, což jeho profilu sociopata pouze přispívá. A svědomí? Samozřejmě ho nepostrádá, ale není to nic víc, než takový ten otravný hlas, který jde snadno udusit. Svědomí je pro něj stejně bezvýznamné jako šeptání, které slýchají pubertální dívky, když se jim snaží marně sdělit, že čokoláda v deset večer není nejlepší pro dietu. A jeho chování k ostatním lidem? Není kdovíjak nepřátelský a ani agresivní. Často však dává nepřímo najevo, že je středobodem svého vesmíru a lidí pro něj nejsou nic víc, než objekty potřebné k ukojení biologických i jiných potřeb. Nezřídka může působit arogantně a ješitně. Aby toho nebylo málo, neskutečně rád se nudí, což může ostatním hrát na nervy. Baví se odporně slizkým, někdy až morbidním humorem, ale obyčejně se spokojí i s rýpáním. Baví ho sledovat agresivitu a výbuchy vzteku ostatních, když zasáhne to správné místečko. Fyzicky i psychicky, sadistu v sobě nezapře. Je sice pravda, že se mu takové rýpání už mnohokrát vymstilo, ale pohled na krev - třeba i vlastní - ho uklidňuje a dělá mu dobře. Jak bylo zmíněno, rozčílit ho dokáže jen opravdu málo věcí a zachovat chladnou hlavu si dovede i v případě, mu někdo zlomí nos. Jestliže však dojde k tomu, že vybuchne, uklidní se ukolébavkou ze svého dětství, kterou rád pobroukává. Stoprocentně nedůvěřuje ve svém životě snad absolutně nikomu jinému, než sobě. Je velice talentovaný herec a lhář, může dělat, že Vás absolutně zbožňuje, ale nejste o nic větší kamarád než ten chlápek, kterého měl včera k večeři. Přátele si hledá (pokud vůbec) velice těžko. Ale jestliže jste schopni se nějakým způsobem prokopat skrz jeho aroganci a ješitnost, snad budete schopni najít s ním společné slovo. Musíte se však připravit na nevybraný slovník. Mnoho lidí ho označilo za vyloženě nechutnou osobu po fyzické i duševní stránce, jelikož jeho vyjadřování dokáže být vyloženě odporné. Nebere si servítky za žádných situací. Co se hlubších vztahů týče, nejspíše nikoho nepřekvapí, že slovo jako láska používá jenom tehdy, když mu to je nějakým způsobem užitečné. Nikdy neměl vážnější vztah a nikdy po něm ani netoužil. Coby pansexuálovi je mu absolutně ukradené pohlaví i vzhled dotyčného - stačí, když ho osoba něčím zaujme. Bohužel pro něj i ostatní, nebere si servítky ani ve chvíli, kdy se jeho voják postaví do pozoru. Servítky nebere v potaz nejen když příjde na verbální řeč. Nerespektuje osobní prostor nikoho jiného, než je on sám a tím pádem může být řečí těla dost nepříjemný svému okolí. Není jeden z těch, kteří by potřebovali souhlas. Přinejhorším nemá sebemenší problém si vzít cokoli potřebuje a zužitkovat tělo do posledních zbytků. Někdo prostě životní prostředí šetřit musí. Co se koníčků týče, miluje metalovou a klasickou muziku. Jen zřídka si poslechne něco jiného. Dál se vyzná v umění jako takovém - v tetovacím salonu konec konců nepracuje jen proto, aby měl nějaké peníze. Umění je pro něj ale především to, co svět vidí jako vandalismus, no to mu nebrání ve sprejování na ctěné památky a policejní auta. Zajímá se také o (nejen) střelné zbraně. Co ale vyloženě nemá rád jsou horory a komedie. Jestli ale k něčemu chová opravdový odpor, jsou to děti. Děti málokdy snese už jen ve své přítomnosti a nebojí se to projevit. Dalo by se říct, že se jich do jisté míry štítí a jsou to také právě děti, na nichž si velice rád vybíjí svůj sadismus.

História

Ruská vesnice Vižaj byla často známá jako místo, které bylo poslední zastávkou několika horolezců a vědců. Vše začalo nechvalně známým vyvražděním výpravy Igora Djatlova, které bylo pro veřejnost jedním z posledních incidentů, které si hora Cholat Sjachyl vyžádala. Obyvatelé však vědí, že obětí bylo několik desítek. Jako jedna z nich byla počítána také mladá Irina Ivanova Davydov, která se den po svých devatenáctých narozeninách vydala kolem dvanácté ranní do lesů poblíž hory na lov, kterým se rodina dlouhodobě živila. Dlouhovlasou brunetu od té doby neviděli celé dva týdny. Její rodiče, známí, ochránci zákona. Ti všichni marně hledali mladou Irinu, dokud se třetí týden její bezvládné tělo nenašlo před prahem rodinného domku. Ke štěstí rodiny a známých nebyla mrtvá. Dívka se z bezvědomí probrala, ale už nikdy to nebyla ta usměvavá Irina, kterou rodina milovala. Vesničané výjimečně nepřeháněli, když tvrdili, že dívka zešílela. Nebyla schopna ničeho jiného než objímat svá kolena, plakat a křičet hrozné věci, které zažila. Lesy, krev, zrůda, bolest. Tato tři slova křičela mrazivě často. Lidé první nechápali, ale v příštích devíti měsících slova šílené dívky dostala dost jasný smysl.                                                                    24.12.1988 se Irině narodil chlapec, kterého pojmenovala Alexander. Irina ke svému synovi nehodlala nikoho pustit. Házela věci, škrábala, kopala. Vše jen proto, aby odehnala kohokoli od svého dítěte. Jakmile však zapadlo Slunce a Vižaj pozřela noc, její mateřský pud dosáhl nové úrovně. Dítě si ve své posteli tiskla k hrudi tak silně, div ho nezardousila. Celé noci proplakala ve snaze uklidnit spíše sebe, než své klidné dítě. "Tili tili bom.~" Zpívala ukolébavku pláčem rozechvěle. "Teď zavři svoje oči.~" Zaslechnouc praskání sněhu pod svými okny, úzkostlivě stlačila Sašu ke své hrudi. "Někdo chodí před domem a klepe na dveře.~" Dál už nebyla schopna zpívat, ale ukolébavku, kterou od maminky slýchával v životě nebude schopný dostat z hlavy. Slýchal ji noc co noc, slovo od slova se mu promítala v hlavě. Ukolébavku ovšem slyšel pouze do doby, než nebylo nutné, aby ho matka kojila. Možná byl ještě velmi malý, ale dodnes si pamatuje zoufalý křik vlastní matky. Slyší, jak se zuby nehty snažila bránit, když ji jeho vlastní prarodiče tahali od postýlky pryč. Prý byla nebezpečná pro svého syna. Dnes je mu ale jasné, že byla pouze překážkou, která už nebyla schopna vydělávat.                                                                                                          Nikdy nebyl problémové dítě, ba naopak. Vždy byl oproti vrstevníkům o krok napřed, ale to neznamená, že měl klidné dětství. Od svých dvou let už nikdy nepocítil lásku, kterou mu dávala matka, naopak. Ve vesnici byl známý jako "To, co vznikne, když magor šuká s obludou.", jak ho rádi označovali pověrčiví místní. Prarodiče ho neviděli jako nic víc, než pracovní sílu a náhradu za jejich dceru. Sami svou pověrčivostí nevybočovali z řady. Dávali Sašovi za vinu, že jejich milovaná Irina zešílela a svůj vztek nedrželi zpět. Ano, možná mu dávali střechu nad hlavou a jídlo. Ano, možná mu prarodiče poskytovali domácí školu, ale pokud je naštval i jen drobností nebo špatnou odpovědí, neměli sebemenší problém mu dát najevo svou nespokojenost. Nebylo výjimkou, že o něj děda típal cigarety. Nebylo nijak zvláštní, že mu babička odepírala teplou sprchu, protože zvířata si něco takového také nemohou dovolit. Během dospívání pro něj bylo zcela normální nacházet v posteli pravidelně ostré kousky skla. Bolest ale málokdy vnímal, jelikož často v noci slýchal kroky před domem, praskání okenic. Bolest bylo něco, co odvádělo pozornost od strachu. Sašu v tu chvíli dokázala uklidnit jen písnička, která se mu vryla do hlavy.                                       "Tili tili bom.~" Šeptal si ukolébavku v noci svých osmých narozenin. "Noční ptáček zpívá.~" Křup, křup, křičela dřevěná podlaha před jeho dveřmi."Už je uvnitř domu a chce vědět kdo nespí.~" Snažil se zpívat mezi vzlyky, úzkostlivě krčíc hlavu pod polštářem. "Blíží se, přichází.~" Na moment musel přestat dýchat. Nemohl se dobrat dechu, když slyšel kroky zastavit před svými dvěřmi. "Blízko." Zavzlykal naposledy. Dál si nic nepamatuje. Není jasné jak se mu to mohlo povést, ale usnul. Po probuzení ještě několik minut zůstal pod peřinou pro případ, že by mohl něco slyšet, ale neslyšel nic víc, než zpěv ranních ptáčků a neviděl víc, než světlo dobývající se skrz závěsy. Přesto bylo v pokoji něco špatně. Na vnitřní klice jeho pokoje se pohupoval stříbrný řetízek s dřevěným prstýnkem na konci. Stále umazaný od lepkavé, napůl zaschlé rudé tekutiny. Ten samý den po sedmi letech slyšel o matce - zmizela beze stopy. Na kost obrané tělo se později našlo v lesích, kde se před lety ztratila. Odjakživa jezdil s dědečkem do přírody, do lesů a hor. Jak bylo zmíněno, rodinné řemeslo byl lov a prarodiče potřebovali někoho, kdo bude přispívat do rodinné kasy. Učil se tedy zacházení se zbraněmi, přežití v přírodě a výrobě všemožných pastí. Začal také více chodit ven, ale pokus seznámit se s ostatními dětmi mu nevyšel. Stále byl viděný jako to dítě, které vzniklo za neznámých okolností. Děti pověrčivých rodičů byly štvány proti němu a zbytek se od něj držel dál už jen pro "co kdyby náhodou?". Snažil se být přátelský, pomáhat ostatním a dělat vše možné i nemožné proto, aby byl oblíbený. Myslel si, že když bude pro ostatní dělat vše, co jim na očích uvidí, budou ho mít rádi. Ne. Setkal se s posměšky, krutostí a někdy i dalšími jizvami.   "Ten hajzl mě pokousal!" Volal plačtivě obtloustlý chlapec ke svým dvěma kumpánům, běžíc za stejně starým Sašou, kterému nyní bylo jedenáct. A skutečně, Saša měl stále rty od krve. Tehdy mu bylo záhadou proč nedokázal udržet své zuby od pořezané ruky svého vrstevníka. Najednou ho přepadl neskutečný hlad a nějakým způsobem věděl, že nic jiného než maso ho neutiší. Před chlapci se schoval do popelnice, kterou za sebou zavřel. "Já toho zmetka zabiju!" Slyšel volat svého trýznitele Igora, jak uplakaným hlasem sliboval pomstu. V popelnici se třásl strachy, slzy stékaly po tvářích. Kéž by jen mohl zmizet. Kdyby jen šlo, aby lidem zmizel z očí. Nebylo by to pak lepší? Takové myšlenky zahnaly hlasy chlapců před jeho úkrytem. Igor zvedl poklop a podíval se Sašovi přímo do očí. "Kde je? Viděl jsem ho sem skákat!" Vypískl frustrovaně. Po minutách čučení do prázdné popelnice to chlapci vzdali a utekli pryč. Splnilo se jeho přání? Opravdu ho nikdo neviděl?                                                                                                                                                   S jeho tělem se začala dít spousta změn. Na rozdíl od ostatních chlapců však neprožíval jen mokrou postel a ochlupení na zvláštních místech. Pokud někdy snědl něco jiného, než maso, jeho tělo by takovou potravu ihned vyzvracelo. Pokud byl příliš hladový, začal by se měnit ve věc podobnou stínu, který vídával za oknem. Ano, vídával - minulý čas je na místě. Od doby, co se jeho mutace začala hlásit o slovo se nikdo neprocházel za okem, nikdo se nepokoušel dostat do jeho pokoje. Naopak to byl on, kdo se začínal v noci procházet po Vižaji. Z řeznictví kradl maso, ze dvorků psy, kočky a později dokonce užitková zvířata. Často vešel i odešel bez sebemenších problémů, ale snad Boží sarkasmus naplánoval, že pokud byl prozrazen, prozradil by ho dětský křik. Z lovu se vracel obvykle s prázdnou. Chodil na lov jen proto, aby nakrmil sám sebe. Dospívání a probuzení mutace v něm cosi změnilo, už dávno se nezajímal o životy ostatních. Začal se starat o člověka, který nikdy nikoho nezajímal - sám o sebe. Dobře věděl, že prarodiče znají změny jeho osobnosti. Přeci jen když s někým žijete, všimne si, že nejíte nic víc, než maso, ale nikdy ho to nijak nezajímalo. Naopak si liboval v náhlém strachu, který v prarodičích viděl. Dědečkovi zlámal ruce ihned poté, co se ho pokusil v lese zastřelit ze strachu z toho, co se s vnukem děje. Pro šestnáctiletého Sašu však bylo příliš těžké nechat ve sněhu takto snadnou oběť. Pocit, který cítil, když ze svého dědečka zaživa rval maso a šlachy dnes přirovnává k orgasmu. Ten den se domů už nevrátil. Několik měsíců žil v horách mimo Vižaj jen ve své druhé podobě, kterou začal milovat. "Tili tili bom.~" Zpíval si. "Slyšíš, jak se blíží?" Pobroukl zpoza pootevřených dveří almary. "Čihá tady za rohem a na tebe zírá." Pobroukl znovu s ješitně pozvednutým koutkem. Obtloustý, nyní šestnáctiletý Igor byl přimražený k posteli, když sledoval, jak ze skříně vylézá zrůda s šedou hrbolatou kůží a ohromnými drápy. Saša mu ponořil drápy do těla dřív, než chlapec stihl křičet. Stejně jako Igor dopadlo každé dítě, které mu kdy dělalo ze života peklo. Dětská ukolébavka, která ho vždy tak uklidňovala byla nyní ve Vižaji synonymem pro strach a smrt. Autority se k němu nikdy nedostaly. Upřímně, malá komunita vesnice vraždy řešila spíše po svém - málokterý dům byl nevybaven několika střelnými zbraněmi. Samozřejmě, tohle nemohlo trvat věčně.                                                                                                                                             Zrovna opouštěl svůj rodný dům. Umazaný od krve své babičky se hodlal opět odporoučet do hor, no bohužel pro něj ho z okna zaslechlo a později uvidělo jedno z nespících dětí. Řev toho usmrkance ho podnítil v další chuti na maso, no jakmile vyskočil do okna a zlámal dítěti vaz, do dveří vtrhl muž s puškou. Jak se později dozvěděl, voják z pušky vystřelil malou šipku, která ho zasáhla do vytaženého jazyka. Následná elektrická rána ho dohnala ke ztrátě vědomí. Probudil se až ve výzkumné laboratoři Medic corpu v Novosibirsku. Zde byl vězněn a po dobu pěti měsíců vystavován nelidským testům. Jizvy přibývaly, lidskost se vypařovala. Nemůže však říct, že by pobyt v cele byl zcela zbytečný. Setkal se zde s bytostí, před kterou se ho maminka snažila chránit ukolébavkou. Obluda byla dost podobná jeho přeměně, kterou po dobu věznění jen málokdy sundával. Vědci sledovali mrtvé na háku se houpající tělo ostnaté obludy s odporně dlouhým jazykem a obříma zubama. Shoda DNA 100%, dědičnost mutace taktéž. Obluda, která ho děsila celé dětství byl jeho otec. Záhada Hory mrtvých byla vyřešena - za smrt Djatlovovi výpravy může jeho otec, nebo děd. Už jen proto musí být Sašovo řádění vymazáno z historie. Tohle zjištění však ani zdaleka nekompenzovalo mučení, které zažil. Právě zde si vypěstoval panickou hrůzu z otevřeného ohně. Po půl roce pobočka Medic corpu v Novosibirsku neměla dostatečné vybavení k tomu, aby prováděla další výzkumy, takže byl zařízený převoz do Londýna. Bohužel pro Londýn, lidská chyba zapříčinila, že jeho roubík byl příliš slabě zabezpečený a tak se za pomocí svého jazyka osvobodil. Podařilo se mu uprchnout krátce po přistání letounu.                                             V Británii však setrval. Našel si bydlení v poměrně blízkém Brightonu. Zde během čtyř let svého života našel zaměstnání jako tatér, no nezapomněl ani na své záznamy Medic corpu. Pomocí technopatických schopností jednoho z mutantů, které potkal, nechal vymazat data o své maličkosti ze záznamů korporace. Je sice pravda, že hacker vymazal údaje o Sašově identitě, ale nebyl dost zkušený na to, aby prolomil ochranu Medic corpu dost na to, aby smazal veškeré záznamy. Medic corp tedy možná nezná jeho lidskou tvář, ale dozajista zná informace o jeho druhé podobě. V Londýně se mu dokonce podařilo obdržet i ztracenou, pro něj velice cennou věc. Prstýnek na stříbrném řetízku, který neviděl od doby, kdy byl chycený ve Vižaji. Viděl ho na krku malé rusky hovořící holčičky. Dceři jednoho z vědců, kteří na něm dělali pokusy jak zjistil z fotky na nočním stolku, když se přehraboval v dívčiných ostatcích. Po čtyřech letech opustil Británii, nyní pod zcela jiným jménem. Je samozřejmě jasné, že se svými požadavky na stravu se nikde nemohl zdržovat do nekonečna. Ačkoli možná ne zrovna legálně, procestoval mnoho zemí Evropy, až se nakonec dostal do Spojených států. Přesněji tedy do Seatlu, kde zpívá svou ukolébavku už celé dva roky. A proč Seatle? Nikdy se nepřestěhoval do města, kde by nesídlil Medic corp. Vyžívá se v jejich utrpení. Přímo vyhledává potomky členů organizace a zneškodňuje je tím nejbrutálnějším možným způsobem.                                                                                          Ve městě si za dva roky stihl vytvořit jistou reputaci. Těla (nejen) nevinných malých dětí nikoho nenechávají chladným a dalo by se říct, že se z něj stala jedna z urban legend, které jsou pravdivé. Noviny o něm mluví v širokých spektrech. Svými titulky varují před melodií o které už jen málokdo může vyprávět. "Blíží se, přichází, blízko."

Zaujímavosti

- Trpí strachem z ohně                                                                                                                              - Talentovaný umělec (zejména malíř, herec a dle menšiny, co měla šanci vyprávět prý i zpěvák)     - Tělo má z 80% potetované                                                                                                                    - Většina tetování překrývá jizvy                                                                                                               - Pravým jménem Alexander Davydov                                                                                                    - Ačkoli anglicky mluví dobře, silný ruský přízvuk se za ním táhne stále                                               - Talentovaný střelec, trefí cíl i z několika metrů                                                                                      - Nelegálně drží pumpovací brokovnici, odstřelovací pušku a obyčejnou devítimilimetrovou pistoli  - Vlastní také jednoroční sekyru a past na medvědy                                                                              - Umí tvořit/zacházet s pastmi na zvěř                                                                                                     - Často na krku nosí stříbrný řetízek s navlíknutým dřevěným prstýnkem                                             - V novinách se hodně píše o jeho řádění. Tisk mu dal přezdívku "Bubák"                                          - Měří cca 190 centimetrů